Visegrádská čtyřka

2.10.2015

Za zrodem visegrádské skupiny stála v počátku roku 1991 zejména snaha tří středoevropských zemí ubránit se sovětskému vlivu a jejich úsilí o společný vstup do euroatlantických struktur. Myšlenka, aby země střední Evropy spolupracovaly, byla stará téměř sedm století. „Učinit vše pro mír, bezpečnost a povznesení svých zemí“ se v roce 1335 v maďarském Visegrádu zavázali český král Jan Lucemburský, polský král Kazimír III. Veliký a uherský král Karel I. Robert.

Obsah článku

Důvody společné spolupráce

Po pádu tak zvané železné opony se středoevropské země chtěly co nejrychleji opět začleňovat do té části Evropy, k níž před druhou světovou válkou patřily. Prvořadým zájmem bylo, aby se demokratické režimy upevnily také v dalších zemích právě rozpadlého komunistického impéria, především spolu sousedící ve střední Evropě.

Z „disidentů“ představitelé států

Navázat mezistátní spolupráci usnadňovaly dlouholeté osobní vztahy opozičních kruhů, jejichž mnozí představitelé byli v té chvíli v Československu, Polsku a záhy i v Maďarsku na vládních postech.

Přes některé rozdíly si tyto tři středoevropské země byly mezi postkomunistickými státy nejbližší historickými i kulturními vazbami, hospodářskou úrovní i myšlením.

Visegrádská trojka

Už v listopadu 1990 jednaly delegace tehdy ještě trojky o slaďování postupů při začleňování do západní Evropy. Tehdejší maďarský premiér Jószef Antall navrhl setkání v maďarském Visegrádu.

Přípravu visegrádské schůzky urychlil vývoj v rozpadajícím se Sovětském svazu. Ministři zahraničí Polska, Československa a Maďarska se v Budapešti 21. ledna 1991 dohodli, že jejich prvořadou snahou bude co nejrychlejší zrušení Varšavské smlouvy.

Setkání nejvyšších představitelů tří států 15. února 1991 vyústilo ve společné deklaraci, kterou podepsali Václav Havel, Lech Walesa a Jószef Antall. Stalo se to v kapli maďarského Visegrádu na břehu Dunaje. Na tom samém místě, kde se v listopadu 1335 sešli maďarský Karel Robert Anjou, polský Kazimír a Jan Lucemburský, aby rokovali o míru a hospodářské spolupráci.

Tak se do té doby neoficiální skupina ustavila se všemi pravidly a nadále už vystupovala pod označením visegrádská.

Obsah visegrádského jednání

Účastníci visegrádského aktu se domluvili na vytvoření tak zvané pracovní skupiny pro konkrétní otázky.

Premiéři a prezidenti členských zemí se měli jednou ročně setkávat.
Předběžně byly plánovány pravidelné konzultace ministrů zahraničí, obrany a jednotlivých resortů.
Velvyslanci států visegrádské dohody měli ve všech zemích světa společně působit na vlády, u kterých byli akreditováni a plnit další stěžejní úkoly.

Velmi důležitou se časem prokázala dohoda o vzájemné spolupráci na všech úrovních při sjednávání asociačních dohod s evropskými společenstvími.

Rozpad Varšavské smlouvy

Výsledky se dostavily poměrně brzy. Československo jako předsednická země Varšavské smlouvy spolu s Maďarskem a Polskem urychlovalo její zrušení, k čemuž došlo již 1. července 1991.

Dne 27. září 1991, na schůzce dvou trojek visegrádské a Beneluxu v New Yorku, ministři zahraničí Holandska, Belgie a Lucemburska potvrdili vůli co nejdřív uzavřít dohody o přidružení Československa, Polska a Maďarska k Evropskému společenství. Dočasné přidružení mělo v krátkém čase vyústit v plné členství.